Historie

 Počátky tovaryšských spolků

Počátky organizovaného křesťansko-sociálního hnutí spadají ještě do časů před vydáním papežské encykliky Lva XIII. Rerum novarum (1891), jež odmítla bezbřehý kapitalismus i ideologii revolučního socialismu založeného na lidské závisti a násilí. A vybídla katolíky k utváření organizací řešících dobové sociální problémy na základě solidarity.

Duchovním otcem hnutí katolických tovaryšů byl katolický kněz Adolf Kolping (1813–1865), který se od 40. let 19. století snažil vytvořit organizaci, která by pomáhala mladým řemeslníkům a dělníkům. Samotný Kolping pocházel z chudé rodiny, která mu neumožnila studium, proto se učil ševcem v Kolíně nad Rýnem, kde se osobně setkal se špatnými pracovními podmínkami, dlouhou pracovní dobou, nekvalitním bydlením, alkoholismem a další negativní jevy, jež přinášela „džungle“ průmyslového města. S tím šla ruku v ruce u mnohých lidí také ztráta víry v Boha a také častý úpadek morálky. Tyto zkušenosti mladého A. Kolpinga vedly k myšlence stát se knězem a působit proti těmto společenským jevům. Na kněze byl vysvěcen v roce 1845 a v již v roce 1850 spojil jednoty katolických tovaryšů do jednoho celku.

Zaměření na mladé řemeslníky (tovaryše) nebylo náhodné. Jak již bylo zmíněno, tito lidé představovali rizikovou skupinu dospívajících, kteří se teprve formovaly jak profesně, tak lidsky. A právě prostředí, ve kterém se ocitali, je zásadním způsobem ovlivňovalo a fakticky poznamenávalo na celý život. Proto měl být tovaryšům pobývajících mimo domov nabídnut život ve spolkovém domě, tzv. hospici či internátu. Zde tehdy mladíci získali nejen materiální pomoc, ale také formaci v křesťanském duchu. A. Kolping v nich totiž viděl budoucí mistry, osoby, které následně ovlivní řadu dalších učňů a tovaryšů. A. Kolpingem realizovaná pomoc ukazovala, že řešení sociální otázky je součástí úsilí o zachování společnosti založené na základech desatera.

Myšlenky A. Kolpinga měly široký praktický dopad, o čemž svědčí i to, že v době, kdy byl založen Spolek katolických tovaryšů v Bučovicích (1890), existovalo na světe již asi 700 tovaryšských spolků majících přes 100 000 členů. V habsburské monarchii vznikly takové spolky ve dvou vlnách, nejdříve od 50. let a pak v 90. letech 19. století. Vůbec první spolek katolických tovaryšů v Rakousku byl založen v roce 1852 ve Vídni, kdy tuto metropoli navštívil sám A. Kopling. Na zpáteční cestě do Kolína nad Rýnem se v červnu toho roku zastavil v Olomouci, kde byla brzy poté založena další tovaryšská jednota.

Činnost tovaryšských spolků v českých zemích byla různorodá. Mnohdy se nepodařilo vybudovat internát pro tovaryše a systematicky vzdělávat mladé řemeslníky (večerní školy) apod. Všude se však tyto spolky stávaly centrem života katolíků dané lokality. V první vlně zakládaní tovaryšských spolků jich vznikly necelé dvě desítky (na Moravě a ve Slezsku: Olomouc, Jihlava, Opava, Šumperk, Šternberk, Nový Jičín, Krnov, Znojmo, Valašské Meziříčí, Brno, Třebíč, Brušperk, Klimkovice, Kroměříž). Ovšem do konce století vzniklo nově přes 40 jednot (např. Hranice, Moravská Ostrava, Prostějov, Holešov, Vyškov, Moravská Třebová, Přerov), které sdružovaly více než 1 000 členů. Do této éry spadá také založení Spolku katolických tovaryšů v Bučovicích, které inicioval aktivní mladý kněz (tehdy bučovický kaplan) Šebestián Páral.

Katolický dům v Bučovicích

Spolek založený v roce 1890 v Bučovicích se nejdříve scházel v prostorách, které byly centrem místního kulturního života, tedy v domě občanské záložny. Zde se konala relativně četná divadelní představení a také spolkové taneční zábavy. Později byl zakoupen (také díky štědrému mecenáši knížeti Johannu II. Liechtensteinovi) přízemní domek ve Slavkovské ulici, jenž byl roku 1912 zbourán, aby byl nahrazen novou budou spolkového domu, dnes běžně označovaného jako Katolický dům.

Na počátku jara 1912 podal tehdejší předseda spolku kněz Jaroslav Barvík žádost o stavební povolení. V dubnu se uskutečnilo „komisionální ohledání“ domu čp. 94 za účastni náměstka starosty, technického znalce, jednoho z členů obecního zastupitelstva, předsedy okresního silničního výboru a obou sousedů. Následně byly v červnu téhož roku projednány podmínky výstavby dvoupatrového domu se sklepy. Jeho přízemí měly tvořit dvě hostinské místnosti, kuchyň, výčep, šatna, dva pokoje pro domovníka se spíží a záchod. V prvním poschodí se měl nacházet velký sál s jevištěm procházející druhým poschodím. Kromě něj tvořily první patro dvě spolkové místnosti, dvě šatny a záchod. Poslední poschodí sestávalo ze čtyř spolkových místností, galerie a dvou záchodů. Proti zmíněnému projektu nebyly činěny námitky, pouze měl být dodán statický výpočet okenních pilířů v průčelí a stropů.

O průběhu samotné stavby se z archivních pramenů mnoho nedozvíme, zachována není ani projektová dokumentace. Jiné archiválie však naznačují, že stavba neprobíhala takových tempem, jak bylo plánováno. Předseda spolku Jaroslav Barvík proto v říjnu 1912 oznámil městské radě, že „mu c. k. okresní hejtmanství ve Vyškově vzhledem na nepříznivé letošní počasí, jež úplnému vystavění spolkového domu čp. 94 v Bučovicích, překáželo, dovoleno bylo s výhradou dodatečné kollaudace používati přízemních místností...“

Dokončení stavebních prací tedy muselo být prováděno v roce 1913. Například v lednu toho roku bylo okresním hejtmanstvím schváleno vybudování plynového (acetylenového) zařízení pro osvětlení domu. Dá se předpokládat, že veškeré práce na budově byly dokončeny v létě 1913, aby mohli představitelé spolku obecnímu výboru zaslat v srpnu dopis tohoto znění: „V úctě podepsaný Spolek katolických tovaryšů v Bučovicích dovoluje si tímto slavné městské zastupitelstvo k slavnosti otevření spolkového domu, jež odbývati se bude v neděli dne 31. t. m., co nejuctivěji pozvati.“ Činnost spolku se mohla v novém domě rozběhnout naplno. Patřila k ní opět častá divadelní představení a se vznikem orelské jednoty došlo k úzké spolupráci i s touto křesťanskou sportovní organizací. Pro letní slavnosti a další aktivity byla v roce 1914 postavena v zahradě domu tzv. veranda.

Činnost spolku ovlivnila výrazným způsobem život mnoha jednotlivců i celého města. Je vhodné připomenout, že úspěšnost spolků tohoto typu byla do značné míry závislá na rozhodujících osobnostech, kterými byly po dobu více než půlstoletí kněží působící v jejich čele. Kaplan Šebestián Páral byl již zmíněn. Zajímavou osobností byl také kněz Václav Drbola, dnes kandidát blahořečení, snažící se v Bučovicích postupovat právně proti rozpuštění spolku, o němž bylo rozhodnuto po únoru 1948.

Počátek 50. let 20. století udělal tečku za existencí tovaryšských spolků. Obnova občanských sdružení po roce 1989 pak představuje spíše ideové navázání na původní organizace, protože dobově podmíněné aktivity jsou samozřejmě odlišné. Věříme však, že i nadále je činnost SKD prospěšná a odráží tak heslo vycházející z jedné pasáže knihy proroka Amose Quaerite bonum et non malum, tedy Hledejte dobro a ne zlo.

Prameny a literatura:

Státní okresní archiv Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna, fond Archiv města Bučovice, kart. 68, inv. č. 715, Spolek katolických tovaryšů 1891–1935.

Pavel MAREK, Jednoty katolických tovaryšů. Příspěvek k historii formování českého křesťansko-sociálního hnutí, in: Historica Olomucensia 40, 2011, s. 109–124.